Pokrok a vývoj je člověku vlastní. V dnešní době soustředící se na technologický rozvoj je však náročný nejen na lidský intelekt, sílu takříkajíc shůry dánu, ale i na spotřebu surovin a energií. Těch na rozdíl od intelektu a lidské invence není nevyčerpatelné množství. A tak zatímco například J.S.Bachovi stačil k posunutí a vývoji hudby jeho talent, intelekt, pero a notový papír, dnešní vědec přicházející s novým vynálezem potřebuje k tomu všemu navíc ještě suroviny.
Hudba může zastarat, což je přirozenou součástí pokroku. Jediný dopad takového zastarávání v případě hudby je, že přestane být hrána a jednoduše zmizí. Nezbude po ní nic, nanejvýš notový zápis. S technologií je to však jiné. Zastaralá neužitečná technologie s sebou odnáší i část surovin a energie. Nová technologie může být lepší i v lepším zacházení se zdroji, nicméně spotřebovanou energii a suroviny starého výrobku již nevrací. (Recyklace ztrátu zmírňuje, ale neřeší).
Touha po pokroku, v našem případě po technologické dokonalosti, je jedním z hnacích motorů konzumní společnosti. Trendy v poslední době naznačují kritiku takového způsobu života a volání po změně. Součástí těchto trendů je i snaha o lepší zacházení se zdroji v technologickém vývoji. Děje se tak, jak jinak, rozvojem technologií modernějších,šetrnějších. To ale spotřebu dále podporuje a úspora surovin a energií se tak snižuje, ne-li vytrácí.
Příklad se mi naskytl nedávno. Známý se mě zeptal, proč ještě stále používám klasický monitor, když nové LCD jsou energeticky šetrnější a cena za jeho zakoupení se brzy vrátí v menší útratě za elektřinu a ještě se budu podílet na bohulibém úsporném zacházení s energií. Měl jsem se tedy zachovat konzumně, abych se choval úsporně. Jenže celková energie spotřebovaná výměnou starého monitoru za nový v sobě kromě zanedbatelné spotřeby energie při provozu nese i surovinové a energetické náklady na výrobu a dopravu monitoru nového a další náklady na likvidaci či recyklaci toho starého. V tu chvíli není energetická bohulibost takového konzumního chování již tak zřejmá.
Narodil jsem se a byl vychován v konzumním prostředí, jsou mi známy jeho negativa a nebezpečí. Zároveň je pro mě představa neměnného světa bez inovací nestravitelná, a tak chtě nechtě konzumní společnost podporuji. Kde rozseknout ten začarovaný kruh mi není jasné. Zřejmě budeme muset objevit zcela revoluční zdroje enegie a surovin, které nám dovolí pokračovat v našem spotřebním přístupu k životu při minimálním riziku pro budoucnost. Revoluční zdroje ovšem nestvoří technologický růst, ale pouze technologická revoluce. Tedy změna mnohem hlubší, radikálnější a zároveň zřejmě náročnější a bolestnější.
Na druhou stranu kde je psáno, že jedinou možnou budoucností lidské společnosti je pouze technologický rozvoj a ekonomický růst? Společnost se může vyvíjet i jinými směry a po většinu dějin tomu tak bylo. To je ovšem pro naši současnou postindustriální civilizaci myšlenka dosti vzdálená a do jisté míry nedosažitelná. Protože technologický pokrok, ekonomický růst a konzum jsou naším smyslem bytí. Naším novodobým bohem, bez kterého existence ztrácí svůj význam.