Reklama
 
Blog | Karel Vondrák

Stověžatá bordelmamá

Píše se rok 2002. V Kongresovém centru nad pražským Nuselským údolím se scházejí vrcholní světoví politici na konferenci Severoatlantické aliance. Prezident Václav Havel chce, možná naivně, politiky motivovat a částečně ovlivnit, a tak na jiné pražské vyvýšenině nad siluetou Pražského hradu nechá dočasně instalovat obří neónové červené srdce. Jeho záměr je okamžitě terčem široké společenské diskuze. Někteří vidí v srdci poselství míru a nekonvenční umělecké dílo. Jiní a je to bohužel většina spatřuje v červeném neonu nepříjemnou připomínku příhraničních vykřičených domů.

Jsou slyšet pohoršené výtky, že se jedná o symbol, který
zosobňuje
nejnižší lidské pudy, symbol morálního úpadku. A to vše považte nad
jedním
z národních symbolů! Přece nechceme mít na Hradě bordel! Nikdo ale
neřekne nahlas to hlavní. Že nám symbol srdce a potažmo prostituce v
pohraničí vlezle připomíná stále existující společenskou, kulturní a
morální propast proti našemu vzoru – Západu a kazí nám náš vlastní
pozitivní obraz nás samých. Pochopitelně tohle si připomínat ve své
ješitnosti nechceme, i když si to v hloubi duše uvědomujeme. A tak se srdce stane i terčem sabotérů. Vcelku příznačné. Tak jako tak je po nějaké
době odstraněno a vše je zapomenuto.

Píše se rok 2008.
Procházím se Malou Stranou mezi z valné části opravenými fasádami renesančních
domů, barokních kostelů a paláců. Vývěsní štíty mě co chvíli zvou
k posezení v restauraci, nabízející tu pravou českou, tu pravou
italskou kuchyni. Jiné vývěsní štíty mě vícejazyčně lákají ke koupi pravé české
matrjóšky, Bohemia Crystalu či jiného typického suvenýru, čemuž jako Pražák
vcelku bez problémů odolávám.

Dostávám se na Karlův
most, další ze symbolů české státnosti. Mezi kopiemi barokních soch křiklavě modře září
neonový nápis na fasádě Karlových lázní nepřehlédnutelně anglicky oznamující
přítomnost největšího tanečního klubu v PROSTŘEDNÍ Evropě. Nevzpomínám si,
že by se o vhodnosti umístění tohoto neónového nápisu někdy vedla vzrušená
společenská debata tak jako o srdci nad Hradem. Zřejmě není modrá tolik pobuřující jako červená, Karlův
most nepřirostl českým vlastencům k srdci tolik jako Hrad. Naopak nápis ukazuje český národ jako lid, který
je schopen být v něčem nejlepší, i když s drobnou chybou v anglickém překladu.

Reklama

Pokračuji dál na Staré
Město a v Melantrichově ulici mě zaujme další z mnoha opravených
renesančních domů. Okenní tabulky toho domu jsou stylově zaslepeny bílými
plakáty s nápisy v jásavých barvách, gejzíry kreslených hvězdiček a
fotkami velice pohledných slečen s ideálními postavami. Ve druhém patře je
okno otevřené a v něm u chromované tyče tančí dívka z masa a kostí. Pokud
mohu na tu dálku soudit, nemá se oproti plakátovým kolegyním za co stydět.
Trošičku mne to vyvádí z míry, protože ten pohled ve mně nepříjemně
evokuje pocity průjezdu E55 kolem Dubí a vzpomínám si, že to samé se mnohým
dělo při pohledu na srdce na Hradem. Jen si opět kupodivu nemohu vybavit zvýšený a
podrážděný hlas veřejného mínění, který by se pohoršoval nad takovým nízkým
zneužitím renesanční památky. Proč tohle najednou nikomu nevadí? Zřejmě proto, že tenhle dům není národní symbol a možná proto, že nikde nevisí neónové srdce. Asi je tedy vše
v pořádku.

Jdu dál na Václavské
náměstí. Tepající srdce města. Pražské Piccadilly Circus či Times
Square. Na
chodníku poblíž sochy patrona české země mě černoši v oranžových reflexních vestách zvou k posezení
v některém ze zábavných kabaretů a slibují nezapomenutelný zážitek při
pohledu na křivky ženského těla a možná i něco navíc. Kabarety blikají
červenými
neóny, srdíčky se při dekorování nešetřilo. Tentokrát se zlákat
nenechám a
raději přemýšlím, proč jsem neslyšel vzrušené debaty prodavaček,
tramvajáků či
politiků a novinářů nad tím, jak je ona srdíčka v centru Prahy
pobuřují,
jak jsou nepatřičná nízká a sprostá tak, jak tomu bylo u Hradního
srdce. Asi je to v tom, že tohle je Václavák. Tady se to asi odpouští.
Tady se
žije, tady se točí prachy. Tak asi proto. A pak mě napadá že ty prachy
možná
budou za vším, že jsou pražským ústředním motivem. Debata o kultuře a kulturnosti Prahy přijde možná na řadu až ve chvíli, kdy je vyždímán všechen krátkodobý finanční potenciál místa. Ale běda, jak nám to někdo nebo něco připomene. Třeba jako to ošklivé srdce nad Hradem. Ten Havlův výmysl. A mimochodem, kolik stál daňového poplatníka provoz toho nesmyslu! Jasně, pryč s ním!

Ale přesto se mi
z hlavy ne a ne vytratit vtíravé otázky. Proč protestujeme proti uměleckému dílu nad Hradem,
které v nás vzbuzuje pohoršení tím, že je symbolem bordelů (i když v tomto případě bylo pravým záměrem odkazovat
na původní význam symbolu – totiž lásku) a přitom reálné bordely, i
když infiltrují podobně historicky cenná místa Prahy, nás nechávají
klidnými? Kde se vzala naše schizofrenie, kdy symbol srdce zatracujeme (v tomto případě navíc neprávem), ale konkrétní vyjádření tohoto dle nás nepřípustného symbolu nám nevadí? Jinými slovy proč se Praha tváří a chce vypadat jako kultivovaná a kulturní (západní) metropole, ale přitom jedná přesně opačně a její obyvatele to z míry nevyvádí? Jaké chceme mít historické
centrum Prahy?
Bohaté odkazem Dvořáka, Mozarta, Diezenhoffera? Nebo bohaté odkazem
Koženého,
Krejčíře a Mrázka? Chceme stověžatou matku měst nebo stověžatou
bordelmamá?

 

Poznámka na okraj: Za slovo bordel, nechť si čtenář dosadí libovolnou
podnikatelskou aktivitu na škále od herny přes zastavárnu, prodejnu
ruských suvenýrů a kabaret až po ty staré dobré opravdové bordely.